Pelješac: Porovnání verzí
m typografie |
rozš. značka: odkazy na rozcestníky |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - reliéf}} |
{{Infobox - reliéf}} |
||
[[Soubor:Croatia - Peljesac.PNG|náhled|Poloha |
[[Soubor:Croatia - Peljesac.PNG|náhled|Poloha Pelješace.]] |
||
[[Soubor:Brijesta.JPG|náhled|vpravo|Hornatá krajina v okolí vesnice [[Brijesta]]]] |
[[Soubor:Brijesta.JPG|náhled|vpravo|Hornatá krajina v okolí vesnice [[Brijesta]].]] |
||
[[Soubor:Pelješac s Korčule.jpg|náhled|vpravo|Pelješac z Korčuly.]] |
|||
'''Pelješac''' ({{vjazyce2|it|''Sabbioncello''}}) je 65 km dlouhý [[poloostrov]] v jižní Dalmácii v Chorvatsku, druhý největší v zemi. Jméno Pelješac je pravděpodobně odvozeno od jména kopce nad městem [[Orebić]], který se nazývá Pelisac. Pro poloostrov se jedná o poměrně nové jméno, neboť v průběhu dějin byl označován jinými názvy (Stonski krys, Puncta Stagni, Ponta di Stagno a Sabioncello). Hlavním městem Pelješacu je [[Ston]] s mohutnými hradbami postavenými za [[Dubrovnická republika|Dubrovnické republiky]], které jsou druhými nejdelšími hradbami v [[Evropa|Evropě]]. Také se zde nachází možná jedna z nejstarších solných tabulí v této části světa. Od vnitrozemí je oddělen [[Malostonský záliv|Malostonským zálivem]]. |
|||
[[Soubor:Pelješaci poolsaar1.jpg|náhled|vpravo|Krajina na Pelješaci.]] |
|||
[[Soubor:Ston-kirik3.jpg|náhled|vpravo|Kostel ve Stonu, hlavním městě poloostrova.]] |
|||
[[Soubor:J36 066 Orebić.jpg|náhled|vpravo|Přístavní město [[Orebić]].]] |
|||
[[Soubor:Pelišac i otoci-ISS028-E-14628.JPG|náhled|vpravo|Satelitní pohled na poloostrov.]] |
|||
[[Soubor:Pelješac, rurální krajina.jpg|náhled|vpravo|Krajina okolo silnice D414.]] |
|||
'''Pelješac''' ({{vjazyce2|it|''Sabbioncello''}}) dlouhý [[poloostrov]] v jižní [[Dalmácie|Dalmácii]] v [[Chorvatsko|Chorvatsku]], druhý největší v zemi<ref name="KTC-4">{{Citace kvalifikační práce |
|||
| příjmení = Tomelić |
|||
| jméno = Emanuela |
|||
| instituce = Sveučilište u Splitu |
|||
| odkaz na instituci = Univerzita ve Splitu |
|||
| titul = Kulturno-turistički centar Kuna |
|||
| url = |
|||
| typ práce = diplomová práce |
|||
| vedoucí = Ante Kuzmanić |
|||
| odkaz na vedoucího = |
|||
| místo = |
|||
| rok vydání = 2018 |
|||
| strany = 4 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| poznámka = |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref><ref name="telegram.hr-hr">{{Citace elektronické monografie |
|||
| titul = Od popularnih do skrovitih: Pogledajte kako izgledaju najljepše plaže na poluotoku Pelješcu |
|||
| periodikum = Telegram.hr |
|||
| url = https://www.telegram.hr/super1/life/peljesac-plaze-najljepse-na-jadranu/ |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref> (po [[Istrie|Istrii]]). Je dlouhý přibližně 70 km a spadá pod [[Dubrovnicko-neretvanská župa|Dubrovnicko-neretvanskou župu]], nejjižnější na území státu. |
|||
== Název == |
|||
Nejvyšším bodem poloostrova je vrchol [[Sveti Ilija (Pelješac)|Sveti Ilija]] s nadmořskou výškou 961 m n. m., který se nachází v západní části ostrova, nedaleko města [[Orebić]]. |
|||
Jméno Pelješac je pravděpodobně odvozeno od jména kopce nad městem [[Orebić]], který se nazývá Pelisac. Je relativně nové, neboť v průběhu dějin byl označován jinými názvy (Stonski mys {{vjazyce2|hr|Stonski Rt}}, Puncta Stagni, Ponta di Stagno a Sabioncello). |
|||
== Přírodní podmínky == |
|||
Poloostrov leží v jižní části chorvatského pobřeží Jadranu. Má poměrně protáhlý tvar ve směru severozápad–jihovýchod. Jeho osa kopíruje tvar pobřeží pevniny. Spojení s ní má na svém jižním konci. Od vnitrozemí je oddělen [[Malostonský záliv|Malostonským zálivem]]. Poloostrov [[Klek]] severně od Pelješace připadá [[Bosna a Hercegovina|Bosně a Hercegovině]], zbytek okolní pevniny Chorvatsku. Poloostrov je součástí [[Dinárské hory|Dinárských hor]]. Pobřežní čára má délku okolo 200–220 km.{{chybí zdroj}} |
|||
Povrch poloostrova je poměrně hornatý. Nejvyšší bod představuje vrchol [[Sveti Ilija (Pelješac)|Sveti Ilija]] s nadmořskou výškou 961 m n. m., který se nachází v západní části Pelješace, nedaleko města [[Orebić]]. Mezi další vyšší body patří např. Čarović (632 m n. m.), Ćučin (615 m n. m.), Zmijino brdo (715 m n. m.) a další. Vrcholy tvoří pohoří, které se táhne přibližně v ose poloostrova, nicméně v jeho polovině jej přetíná nížina u zálivu Žuljana ({{vjazyce2|hr|zaton Žuljana}}). |
|||
Poloostrov tvoří z [[geologie|geologického]] hlediska především [[vápenec]], místy také [[dolomit]] a v některých oblastech i [[flyš]].<ref name="tstrat-hr">[https://www.ston.hr/images/stories/Dokumenti/Plan%20razvoja%20turizma%20peljesca.pdf Strategie rozvoje turistiky na stránkách města Ston {{hr}}]</ref> Na poloostrově lze také nalézt i [[kras]]ové útvary, jámy a jeskyně. Jejich počet se pohybuje souhrnně okolo padesáti. Jsou dokladem nejstaršího lidského osídlení v oblasti, nejsou nicméně do velké míry prozkoumané.<ref name="tstrat-hr"/> |
|||
== Podnebí a vodstvo== |
|||
Podnebí je středomořské. Relativně vysoké jsou místní teploty i v zimě, kdy jen v lednu a v únoru málokdy klesají pod 10 °C. Na konci léta prší velmi málo, většina srážek naopak spadne v [[říjen|říjnu]] a [[listpad]]u. Větry [[jugo]] a [[bura]] mohou v období, kdy se vyskytují, působit při nárazech značné škody. |
|||
Neexistují zde téměř žádné vodní toky, je zde jen omezený počet pramenů vody. Pro místní byly vždy významné nádrže na dešťovou vodu, největší se nachází okolo [[Potomlje]]. Vodovodní síť sem byla zavedena potrubím z řeky [[Neretva|Neretvy]] v 60. letech [[20. století]] ve snaze umožnit rozvoj a růst místních sídel, kterým se nedostával nadbytek vody. O desetiletí dříve vznikla obdobná pro město Trpanj, napájená ale z místních pramenů.<ref name="tstrat-hr"/> |
|||
== Sídla na poloostrově == |
|||
Hlavním městem Pelješacu je [[Ston]] s mohutnými hradbami postavenými za [[Dubrovnická republika|Dubrovnické republiky]], které jsou druhými nejdelšími hradbami v [[Evropa|Evropě]]. Také se zde nachází možná jedna z nejstarších solan v této části světa. |
|||
Administrativně je poloostrov rozdělen do obcí (općin): |
|||
== Obce == |
|||
Administrativně je poloostrov rozdělen do obcí: |
|||
* [[Orebić]] na západní straně, s 4165 obyvateli |
* [[Orebić]] na západní straně, s 4165 obyvateli |
||
* [[Trpanj]] na severozápadě, 871 obyvatel |
* [[Trpanj]] na severozápadě, 871 obyvatel |
||
* [[Janjina]] ve středu, 593 obyvatel |
* [[Janjina]] ve středu, 593 obyvatel |
||
* [[Ston]] na východě, s 2605 obyvateli |
* [[Ston]] na východě, s 2605 obyvateli |
||
Kromě čtyř uvedených obcí/općin se zde nachází několik desítek vesnic, které pod ně spadají, a drtivá většina z nich se nachází mimo pobřeží moře, především z důvodů strmosti svahů a dostupné zemědělské půdě ve vnitrozemí (ač omezené). Dalším důvodem byla obava z útoků pirátů nebo dalších vzbouřenců, která byla přítomná v době existence Dubrovnické republiky. Nejmladší vesnicí je Lovište (založeno roku [[1878]]), kam se dosídlili obyvatelé z [[Hvar (ostrov)|Hvaru]]. |
|||
== Obyvatelstvo == |
== Obyvatelstvo == |
||
Obyvatelstvo je [[Chorvati|chorvatské]] národnosti. Počet obyvatel se dlouhodobě pohybuje okolo 10 tisíc lidí a klesá. Historicky se obyvatelstvo Pelješace vystěhovávalo do zahraničí, především do [[Rakousko|Rakouska]] a [[Spojené státy americké|USA]]. |
|||
Obyvatelstvo je v drtivé většině [[Chorvati|chorvatské]] národnosti. Počet obyvatel se dlouhodobě pohybuje okolo 10 tisíc lidí a klesá. Historicky se obyvatelstvo Pelješace vystěhovávalo do zahraničí, především do [[Rakousko|Rakouska]] a [[Spojené státy americké|USA]]. Důvodem byl vysoký přirozený přírůstek, který vedl k tomu, že se značná část lidí na Pelješaci nedokázala uživit. Od té doby počet obyvatel přirozeným úbytkem klesá. Trend započal nejprve v [[SR Chorvatsko|chorvatské republice v rámci Jugoslávie]] a později i v samostatném Chorvatsku. Jedinou výjimkou je město [[Orebić]], které si i v této době udrželo mírný vzestup. V roce [[2001]] podle celochorvatského sčítání lidu žilo na Pelješaci 8 234 obyvatel a hustota osídlení zde činila 23,7 obyvatel/km<sup>2</sup>, což je méně, než je celorepublikový průměr. |
|||
Většina obyvatel se živí v současné době [[turistika|turistikou]], tradiční je rovněž výroba [[olivový olej|olivového oleje]], chov mořských mlžů a ovcí. Turistický průmysl se na Pelješacu rozvíjí od 60. let [[20. století]]. |
|||
Obyvatelstvo mluví částečně [[jekavština|jekavskou]] (východní část) a částečně [[ikavština|ikavskou]] variantou (západní část) [[štokavské nářečí|štokavského nářečí]] chorvatštiny. Dělíci linii mezi oběma variantami představuje obec [[Janjina]]. |
|||
Poloostrov měl rovněž [[Italové v Chorvatsku|početnou italskou komunitu]], která zde žila až do [[19. století]]. Zatímco na katastrálních mapách z 30. let [[19. století]] byly místní názvy uváděny v [[italština|italštině]], na mapách [[třetí vojenské mapování|třetího vojenského mapování]] z konce století již byly [[chorvatština|chorvatské]]. Na konci [[první světová válka|první světové války]] byl připojen ke [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců]], což dále vedlo k vystěhovalectví místních Italů. Dnes zde žije Italů jen velmi málo. |
|||
== Historie == |
== Historie == |
||
První zmínky o Pelješacu jsou známy již z doby [[Starověk|antického]] [[Řecko|Řecka]]. V roce [[1333]] koupila poloostrov od Srbska Dubrovnická republika. V roce 1806 jej obsadilo [[První Francouzské císařství|Francouzské císařství]], o dva roky později byl začleněn do [[Illyrské provincie|Illyrských provinicií]]. Roku [[1815]] jej získalo [[Habsburská monarchie|Rakouské císařství]], od roku 1867 byl součástí [[Předlitavsko|předlitavské]] části monarchie. V letech 1918–1991 byl Pelješac součástí [[Jugoslávie]]. Během [[druhá světová válka|druhé světové války]] byl okupován fašistickou Itálií. |
|||
V Chorvatsku je poloostrov vnímán jako místo vzniku tradice chorvatského [[červené víno|červeného vína]] a tradice lodních kapitánů, která se pojí především s městem Orebić. |
|||
== Pelješacký most == |
|||
{{Podrobně|Pelješacký most}} |
|||
První zmínky o Pelješaci jsou známy již z doby [[Starověk|antického]] [[Řecko|Řecka]]. Nejstaršími obyvateli byli nejspíše [[Ilyrové]]<ref name="KTC-5">{{Citace kvalifikační práce |
|||
Dodatečné spojení mezi Pelješacem a pevninou je vytvořeno prostřednictvím [[Pelješacký most|Pelješackého mostu]]. Most fyzicky propojuje jižní chorvatskou enklávu okolo [[Dubrovník]]u, která je od zbytku státu oddělena úzkým pruhem [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]]. |
|||
| příjmení = Tomelić |
|||
| jméno = Emanuela |
|||
| instituce = Sveučilište u Splitu |
|||
| odkaz na instituci = Univerzita ve Splitu |
|||
| titul = Kulturno-turistički centar Kuna |
|||
| url = |
|||
| typ práce = diplomová práce |
|||
| vedoucí = Ante Kuzmanić |
|||
| odkaz na vedoucího = |
|||
| místo = |
|||
| rok vydání = 2018 |
|||
| strany = 5 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| poznámka = |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref>, o nichž zanechali záznamy [[Starověké Řecko|starověcí Řekové]]. V [[3. století]] našeho letopočtu byly tyto kmeny postupně romanizovány a začleněny jako integrální součást do [[Římská říše|Římské říše]]. Po pádu Západořímské říše převzala polostrov [[Byzantská říše|Byzanc]]. Slované se zde usidlovali od [[7. století]]. Pronikali sem ale postupně, neboť za hlavní cíl si určili úrodnou deltu řeky [[Neretva|Neretvy]], která se nachází nedaleko od poloostrova. Pelješac byl také občas zmiňován jako tzv. „rysí poloostrov“ ({{vjazyce2|la|Rathaneus Kersone}}).<ref name="KTC-5"/> Od [[10. století]] jeho území ovládal kníže [[Mihajlo Višević]], roku [[1183]] se ho zmocnili [[Nemanjićové]], kteří jej připojili ke středověkému srbskému státu společně se Zetou (dnes na území [[Černá Hora|Černé Hory]]). Ve [[14. století]] poloostrov ovládal [[Štěpán I. Kotromanić]] z Bosny. |
|||
Roku [[1333]] byla jižní část Zahumlje spolu se Stonem a Pelješacem prodána<ref name="KTC-6">{{Citace kvalifikační práce |
|||
| příjmení = Tomelić |
|||
| jméno = Emanuela |
|||
| instituce = Sveučilište u Splitu |
|||
| odkaz na instituci = Univerzita ve Splitu |
|||
| titul = Kulturno-turistički centar Kuna |
|||
| url = |
|||
| typ práce = diplomová práce |
|||
| vedoucí = Ante Kuzmanić |
|||
| odkaz na vedoucího = |
|||
| místo = |
|||
| rok vydání = 2018 |
|||
| strany = 6 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| poznámka = |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref> [[Dubrovnická republika|Dubrovnické republice]]. Pro ni se jednalo o blízkou a strategicky významnou oblast, jejíž koupě se zdála být velmi výhodná. Dubrovničané Ston opevnili a ustanovili z něj regionální centrum. Ston byl vybrán proto, že se okolo něj nacházelo něco málo rovné plochy, která byla vhodná pro obdělávání. Mimo jiné Dubrovničané také nechali sestavit první katastrální mapy poloostrova, díky čemuž se podařilo uchovat informace o vlastnících jednotlivých pozemků; mapy se nicméně do současnosti nedochovaly.<ref name="KTC-6"/> Rovněž bylo organizováno dosidlování oblasti z pevniny a vznik nových vesnic, většinou v blízkosti antických sídel.<ref name="KTC-7">{{Citace kvalifikační práce |
|||
| příjmení = Tomelić |
|||
| jméno = Emanuela |
|||
| instituce = Sveučilište u Splitu |
|||
| odkaz na instituci = Univerzita ve Splitu |
|||
| titul = Kulturno-turistički centar Kuna |
|||
| url = |
|||
| typ práce = diplomová práce |
|||
| vedoucí = Ante Kuzmanić |
|||
| odkaz na vedoucího = |
|||
| místo = |
|||
| rok vydání = 2018 |
|||
| strany = 7 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| poznámka = |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref> Díky obchodu s nedalekou [[Osmanská říše|Osmanskou říší]] se dařilo některým osadám na poloostrově, jakými jsou dnešní města [[Orebić]] nebo [[Trpanj]]. V [[16. století]] zde žilo na některých místech i pravoslavné obyvatelstvo. Tuto skutečnost dokládají i názvy některých sídel, např. [[Metohija (Ston)|Metohija]]. Rozvíjelo se také loďařství; již v [[15. století|15.]] a [[16. století]] byla v provozu loděnice ve Stonu a později zde sídlila společnost s italským názvem [[Associazione Marittima di Sabioncello]]. Vzhledem k tomu, že Dubrovnická republika platila daně Osmanské říši a byla s ní v relativně přátelském vztahu,{{chybí zdroj}} docházelo k častým vpádům dalších středozemních států na území republiky, především potom poloostrova Pelješace, který se přirozeně nabízel, neboť byl západně položený a relativně otevřený do Jaderského moře. Časté vpády se těžce podepsaly na rozvoji místních sídel. |
|||
V roce 1806 Pelješac obsadilo [[První Francouzské císařství|Francouzské císařství]], o dva roky později byl začleněn do [[Illyrské provincie|Illyrských provinicií]]. Francouzi drželi celou oblast pouhých šest let, nicméně dokázali během své vlády zde vybudovat tzv. [[Napoleonova cesta (Pelješac)|Napoleonovu cestu]], kterou postavili vojáci spolu s místním obyvatelstvem<ref name="KTC-9">{{Citace kvalifikační práce |
|||
| příjmení = Tomelić |
|||
| jméno = Emanuela |
|||
| instituce = Sveučilište u Splitu |
|||
| odkaz na instituci = Univerzita ve Splitu |
|||
| titul = Kulturno-turistički centar Kuna |
|||
| url = |
|||
| typ práce = diplomová práce |
|||
| vedoucí = Ante Kuzmanić |
|||
| odkaz na vedoucího = |
|||
| místo = |
|||
| rok vydání = 2018 |
|||
| strany = 9 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| poznámka = |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref>, a která dopomohla lepší propojenosti celého poloostrova. |
|||
Roku [[1815]] jej získalo [[Habsburská monarchie|Rakouské císařství]], od roku 1867 byl součástí [[Předlitavsko|předlitavské]] části monarchie. Rozvoj lodní dopravy v závěru [[19. století]] se realizoval i výstavbou loděnice v Orebići, jejíž slavnostní otevření roku [[1875]] se uskutečnilo za účasti císaře [[František Josef I.|Františka Josefa I.]]<ref name="KTC-11">{{Citace kvalifikační práce |
|||
| příjmení = Tomelić |
|||
| jméno = Emanuela |
|||
| instituce = Sveučilište u Splitu |
|||
| odkaz na instituci = Univerzita ve Splitu |
|||
| titul = Kulturno-turistički centar Kuna |
|||
| url = |
|||
| typ práce = diplomová práce |
|||
| vedoucí = Ante Kuzmanić |
|||
| odkaz na vedoucího = |
|||
| místo = |
|||
| rok vydání = 2018 |
|||
| strany = 11 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| poznámka = |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref> |
|||
V letech 1918–1991 byl Pelješac součástí [[Jugoslávie]]. Z administrativního hlediska se stal v roce [[1929]] součástí [[Zetská bánovina|Zetské bánoviny]]<ref name="HMP-89">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Bilandžić |
|||
| jméno = Dušan |
|||
| odkaz na autora = |
|||
| titul = Hrvatska moderna povijest |
|||
| vydavatel = Golden Marketing |
|||
| místo = Záhřeb |
|||
| rok = |
|||
| počet stran = |
|||
| isbn = |
|||
| kapitola = |
|||
| strany = 89 |
|||
| jazyk = chorvatština |
|||
}}</ref> a v roce [[1939]] byl potom zahrnut do [[Chorvatská bánovina|bánoviny chorvatské]]. Během [[druhá světová válka|druhé světové války]] byl okupován fašistickou Itálií, nicméně zůstával součástí [[Nezávislý stát Chorvatsko|Nezávislého státu Chorvatsko]]<ref name="HMP-116">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Bilandžić |
|||
| jméno = Dušan |
|||
| odkaz na autora = |
|||
| titul = Hrvatska moderna povijest |
|||
| vydavatel = Golden Marketing |
|||
| místo = Záhřeb |
|||
| rok = |
|||
| počet stran = |
|||
| isbn = |
|||
| kapitola = |
|||
| strany = 116 |
|||
| jazyk = chorvatština |
|||
}}</ref> jako součást Dubrovnické župy. Stejně jako celé chorvatské pobřeží Jaderského moře byl ale okupován Itálií. Po kapitulaci Itálie jej krátce obsadili Němci.<ref name="J-39">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Dolničar |
|||
| jméno = Ivan |
|||
| odkaz na autora = |
|||
| titul = Jugoslavija 1941 – 1981 |
|||
| vydavatel = eksport pres |
|||
| místo = Bělehrad |
|||
| rok = 1981 |
|||
| počet = |
|||
| isbn = |
|||
| kapitola = |
|||
| strany = 39 |
|||
| jazyk = srbochorvatština |
|||
}}</ref> Poté se navrátil polostrov Jugoslávii. |
|||
Poválečný rozvoj byl nicméně velmi skromný a měl podobu spíše drobného rozvoje turistiky. Již v roce [[1947]] byly otevřeny ubytovací zařízení v obci Viganj, nicméně jen pro potřeby domácích návštěvníků (tj. v rámci tehdejší Jugoslávie). Na Pelješacu nevyrostlo žádné větší turistické centrum.<ref name="tstrat-hr"/> Poloostrov se stal nicméně oblíbeným místem pro rekreační objekty a chaty obyvatel [[SR Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]]; tyto vyrostly především v druhé polovině 80. let [[20. století]]. |
|||
V [[21. století]] sem byla zavedena [[Jadranská magistrála]] přes Pelješacký most a rozvíjeny obnovitelné zdroje energie, především [[větrná energie|energie větrná]]. Výstavba mostu umožnila lepší využití turistického potenciálu poloostrova, což se pozitivně odrazilo na návštěvnosti místních kempů a dalších ubytovacích zařízení.<ref name="kamenjar.com-hr">{{Citace elektronické monografie |
|||
| titul = Kako je Pelješki most promijenio poluotok |
|||
| periodikum = kamenjar.hr |
|||
| url = https://kamenjar.com/kako-je-peljeski-most-promijenio-poluotok/ |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| jazyk = hr |
|||
}}</ref> Rok po otevření mostu se v Orebići počítal počet přenocování na 200 tisíc.<ref name="kamenjar.com-hr"/> |
|||
== Ekonomika a turistika== |
|||
Pelješac patřil vždy v hospodářsky velmi málo rozvinutým částem země. Důvodem je jeho hornatost, odlehlost od zbytku země a omezená možnost využití půdy pro [[zemědělství]]. Rozšířený je zde chov [[slávka jedlá|slávek jedlých]] ({{vjazyce2|hr|školjke}}).<ref name="tstrat-hr"/>, dále pěstování [[olivy|oliv]] a rybářství.<ref name="KTC-4"/> Tradiční je také pěstování a výroba vína (víno [[Dignac]]<ref name="HR-57">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Pavlović |
|||
| jméno = Zoran |
|||
| odkaz na autora = |
|||
| titul = Modern World Nations: Croatia |
|||
| vydavatel = Chelsea House Publishers |
|||
| místo = |
|||
| rok = 2003 |
|||
| počet stran = 117 |
|||
| isbn = 0-7910-7911-2 |
|||
| kapitola = |
|||
| strany = 57 |
|||
| jazyk = en |
|||
}}</ref>, [[Plavac mali]]<ref name="klix.ba-bs">{{Citace elektronické monografie |
|||
| titul = Istražili smo Pelješac: Gotovo netaknut poluotok koji krije brojna bogatstva i posebnosti |
|||
| periodikum = klix.ba |
|||
| url = https://www.klix.ba/lifestyle/putovanja/istrazili-smo-peljesac-gotovo-netaknut-poluotok-koji-krije-brojna-bogatstva-i-posebnosti/220809119 |
|||
| datum přístupu = 2024-08-02 |
|||
| jazyk = bs |
|||
}}</ref> a další); na jižních svazích se nachází řada vinic. Na poloostrově stojí rovněž i [[Muzeum vína (Pelješac)|Muzeum vína]]. Ve Stonu existuje již zmíněná solana na výrobu soli z mořské vody. |
|||
Od druhé poloviny [[20. století]] se zde rozvíjí také zmíněná turistika. Malá sídla umožňují nicméně jen omezený rozvoj v této oblasti; nebyly nikdy postaveny větší rekreační areály nebo hotely. Pelješac má několik oblíbených pláží, jako např. Prapratno, Trstenica, Divna, Mokalo a jiné.<ref name="telegram.hr-hr"/> Pobřeží je nicméně většinou skalnaté a těžce přístupné.<ref name="tstrat-hr"/> Turistické značení není souvislé a nachází se jen v blízkosti navštěvovaných míst, jako je např. vrchol Sveti Ilija.<ref name="tstrat-hr"/> Cylistická infrastruktura má podobu víceméně značení na stávajících komunikacích.<ref name="tstrat-hr"/> V roce [[2010]] se uskutečnilo na poloostrově přes 780 tisíc přenocování.<ref name="tstrat-hr"/> Mezi zahraničními návštěvníky poloostrova jsou nejvíce zastoupeni [[Poláci]] a potom [[Češi]]. |
|||
== Doprava == |
|||
Dodatečné spojení mezi Pelješacem a pevninou je vytvořeno prostřednictvím [[Pelješacký most|Pelješackého mostu]]. Most fyzicky propojuje jižní chorvatskou enklávu okolo [[Dubrovník]]u, která je od zbytku státu oddělena úzkým pruhem [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]]. Kromě toho přes poloostrov v jeho ose vede [[Silnice D414]] (až do [[Orebić]]e), která je jeho hlavní tepnou.<ref name="tstrat-hr"/>, a potom [[Silnice D415]] do města [[Trpanj]] na severním pobřeží poloostrova. |
|||
Z měst na pobřeží vyplouvají trajekty na další ostrovy, jako jsou např. [[Lastovo]] nebo [[Korčula (ostrov)|Korčula]]. Železniční tratě na poloostrově nejsou. |
|||
Na poloostrově se nachází několik poloostrovů a také tunel, který zde kdysi vybudovala [[Jugoslávská lidová armáda]] jako kryt pro ochranu lodí před případným bombardováním.<ref name="klix.ba-bs"/> |
|||
Nestojí zde žádné (ani sportovní) letiště, nejbliží jsou v Dubrovníku a ve Splitu.<ref name="tstrat-hr"/> |
|||
== Odkazy == |
== Odkazy == |
||
=== Reference === |
=== Reference === |
||
{{Překlad|en|Pelješac|269214333}} |
|||
{{Překlad|en|Pelješac|269214333|hu|Pelješac-félsziget|25634336|de|Pelješac|237661501|hr|Pelješac|6985046}} |
|||
<references/> |
|||
=== Externí odkazy === |
=== Externí odkazy === |
||
* {{Commonscat}} |
* {{Commonscat}} |
||
* {{Otto|heslo=Pelješac}} |
* {{Otto|heslo=Pelješac}} |
||
{{Pahýl}} |
|||
{{Autoritní data}} |
{{Autoritní data}} |
||
{{Portály|Geografie|Chorvatsko}} |
{{Portály|Geografie|Chorvatsko}} |
||
Verze z 2. 8. 2024, 21:45
| Pelješac | |
|---|---|
_podel.jpg) | |
| Stát |  Chorvatsko |
 | |
| Souřadnice | 42°55′30″ s. š., 17°24′13″ v. d. |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pelješac (italsky Sabbioncello) dlouhý poloostrov v jižní Dalmácii v Chorvatsku, druhý největší v zemi[1][2] (po Istrii). Je dlouhý přibližně 70 km a spadá pod Dubrovnicko-neretvanskou župu, nejjižnější na území státu.
Název
Jméno Pelješac je pravděpodobně odvozeno od jména kopce nad městem Orebić, který se nazývá Pelisac. Je relativně nové, neboť v průběhu dějin byl označován jinými názvy (Stonski mys chorvatsky Stonski Rt, Puncta Stagni, Ponta di Stagno a Sabioncello).
Přírodní podmínky
Poloostrov leží v jižní části chorvatského pobřeží Jadranu. Má poměrně protáhlý tvar ve směru severozápad–jihovýchod. Jeho osa kopíruje tvar pobřeží pevniny. Spojení s ní má na svém jižním konci. Od vnitrozemí je oddělen Malostonským zálivem. Poloostrov Klek severně od Pelješace připadá Bosně a Hercegovině, zbytek okolní pevniny Chorvatsku. Poloostrov je součástí Dinárských hor. Pobřežní čára má délku okolo 200–220 km.[zdroj?]
Povrch poloostrova je poměrně hornatý. Nejvyšší bod představuje vrchol Sveti Ilija s nadmořskou výškou 961 m n. m., který se nachází v západní části Pelješace, nedaleko města Orebić. Mezi další vyšší body patří např. Čarović (632 m n. m.), Ćučin (615 m n. m.), Zmijino brdo (715 m n. m.) a další. Vrcholy tvoří pohoří, které se táhne přibližně v ose poloostrova, nicméně v jeho polovině jej přetíná nížina u zálivu Žuljana (chorvatsky zaton Žuljana).
Poloostrov tvoří z geologického hlediska především vápenec, místy také dolomit a v některých oblastech i flyš.[3] Na poloostrově lze také nalézt i krasové útvary, jámy a jeskyně. Jejich počet se pohybuje souhrnně okolo padesáti. Jsou dokladem nejstaršího lidského osídlení v oblasti, nejsou nicméně do velké míry prozkoumané.[3]
Podnebí a vodstvo
Podnebí je středomořské. Relativně vysoké jsou místní teploty i v zimě, kdy jen v lednu a v únoru málokdy klesají pod 10 °C. Na konci léta prší velmi málo, většina srážek naopak spadne v říjnu a listpadu. Větry jugo a bura mohou v období, kdy se vyskytují, působit při nárazech značné škody.
Neexistují zde téměř žádné vodní toky, je zde jen omezený počet pramenů vody. Pro místní byly vždy významné nádrže na dešťovou vodu, největší se nachází okolo Potomlje. Vodovodní síť sem byla zavedena potrubím z řeky Neretvy v 60. letech 20. století ve snaze umožnit rozvoj a růst místních sídel, kterým se nedostával nadbytek vody. O desetiletí dříve vznikla obdobná pro město Trpanj, napájená ale z místních pramenů.[3]
Sídla na poloostrově
Hlavním městem Pelješacu je Ston s mohutnými hradbami postavenými za Dubrovnické republiky, které jsou druhými nejdelšími hradbami v Evropě. Také se zde nachází možná jedna z nejstarších solan v této části světa.
Administrativně je poloostrov rozdělen do obcí (općin):
- Orebić na západní straně, s 4165 obyvateli
- Trpanj na severozápadě, 871 obyvatel
- Janjina ve středu, 593 obyvatel
- Ston na východě, s 2605 obyvateli
Kromě čtyř uvedených obcí/općin se zde nachází několik desítek vesnic, které pod ně spadají, a drtivá většina z nich se nachází mimo pobřeží moře, především z důvodů strmosti svahů a dostupné zemědělské půdě ve vnitrozemí (ač omezené). Dalším důvodem byla obava z útoků pirátů nebo dalších vzbouřenců, která byla přítomná v době existence Dubrovnické republiky. Nejmladší vesnicí je Lovište (založeno roku 1878), kam se dosídlili obyvatelé z Hvaru.
Obyvatelstvo
Obyvatelstvo je v drtivé většině chorvatské národnosti. Počet obyvatel se dlouhodobě pohybuje okolo 10 tisíc lidí a klesá. Historicky se obyvatelstvo Pelješace vystěhovávalo do zahraničí, především do Rakouska a USA. Důvodem byl vysoký přirozený přírůstek, který vedl k tomu, že se značná část lidí na Pelješaci nedokázala uživit. Od té doby počet obyvatel přirozeným úbytkem klesá. Trend započal nejprve v chorvatské republice v rámci Jugoslávie a později i v samostatném Chorvatsku. Jedinou výjimkou je město Orebić, které si i v této době udrželo mírný vzestup. V roce 2001 podle celochorvatského sčítání lidu žilo na Pelješaci 8 234 obyvatel a hustota osídlení zde činila 23,7 obyvatel/km2, což je méně, než je celorepublikový průměr.
Obyvatelstvo mluví částečně jekavskou (východní část) a částečně ikavskou variantou (západní část) štokavského nářečí chorvatštiny. Dělíci linii mezi oběma variantami představuje obec Janjina.
Poloostrov měl rovněž početnou italskou komunitu, která zde žila až do 19. století. Zatímco na katastrálních mapách z 30. let 19. století byly místní názvy uváděny v italštině, na mapách třetího vojenského mapování z konce století již byly chorvatské. Na konci první světové války byl připojen ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, což dále vedlo k vystěhovalectví místních Italů. Dnes zde žije Italů jen velmi málo.
Historie
V Chorvatsku je poloostrov vnímán jako místo vzniku tradice chorvatského červeného vína a tradice lodních kapitánů, která se pojí především s městem Orebić.
První zmínky o Pelješaci jsou známy již z doby antického Řecka. Nejstaršími obyvateli byli nejspíše Ilyrové[4], o nichž zanechali záznamy starověcí Řekové. V 3. století našeho letopočtu byly tyto kmeny postupně romanizovány a začleněny jako integrální součást do Římské říše. Po pádu Západořímské říše převzala polostrov Byzanc. Slované se zde usidlovali od 7. století. Pronikali sem ale postupně, neboť za hlavní cíl si určili úrodnou deltu řeky Neretvy, která se nachází nedaleko od poloostrova. Pelješac byl také občas zmiňován jako tzv. „rysí poloostrov“ (latinsky Rathaneus Kersone).[4] Od 10. století jeho území ovládal kníže Mihajlo Višević, roku 1183 se ho zmocnili Nemanjićové, kteří jej připojili ke středověkému srbskému státu společně se Zetou (dnes na území Černé Hory). Ve 14. století poloostrov ovládal Štěpán I. Kotromanić z Bosny.
Roku 1333 byla jižní část Zahumlje spolu se Stonem a Pelješacem prodána[5] Dubrovnické republice. Pro ni se jednalo o blízkou a strategicky významnou oblast, jejíž koupě se zdála být velmi výhodná. Dubrovničané Ston opevnili a ustanovili z něj regionální centrum. Ston byl vybrán proto, že se okolo něj nacházelo něco málo rovné plochy, která byla vhodná pro obdělávání. Mimo jiné Dubrovničané také nechali sestavit první katastrální mapy poloostrova, díky čemuž se podařilo uchovat informace o vlastnících jednotlivých pozemků; mapy se nicméně do současnosti nedochovaly.[5] Rovněž bylo organizováno dosidlování oblasti z pevniny a vznik nových vesnic, většinou v blízkosti antických sídel.[6] Díky obchodu s nedalekou Osmanskou říší se dařilo některým osadám na poloostrově, jakými jsou dnešní města Orebić nebo Trpanj. V 16. století zde žilo na některých místech i pravoslavné obyvatelstvo. Tuto skutečnost dokládají i názvy některých sídel, např. Metohija. Rozvíjelo se také loďařství; již v 15. a 16. století byla v provozu loděnice ve Stonu a později zde sídlila společnost s italským názvem Associazione Marittima di Sabioncello. Vzhledem k tomu, že Dubrovnická republika platila daně Osmanské říši a byla s ní v relativně přátelském vztahu,[zdroj?] docházelo k častým vpádům dalších středozemních států na území republiky, především potom poloostrova Pelješace, který se přirozeně nabízel, neboť byl západně položený a relativně otevřený do Jaderského moře. Časté vpády se těžce podepsaly na rozvoji místních sídel.
V roce 1806 Pelješac obsadilo Francouzské císařství, o dva roky později byl začleněn do Illyrských provinicií. Francouzi drželi celou oblast pouhých šest let, nicméně dokázali během své vlády zde vybudovat tzv. Napoleonovu cestu, kterou postavili vojáci spolu s místním obyvatelstvem[7], a která dopomohla lepší propojenosti celého poloostrova.
Roku 1815 jej získalo Rakouské císařství, od roku 1867 byl součástí předlitavské části monarchie. Rozvoj lodní dopravy v závěru 19. století se realizoval i výstavbou loděnice v Orebići, jejíž slavnostní otevření roku 1875 se uskutečnilo za účasti císaře Františka Josefa I.[8]
V letech 1918–1991 byl Pelješac součástí Jugoslávie. Z administrativního hlediska se stal v roce 1929 součástí Zetské bánoviny[9] a v roce 1939 byl potom zahrnut do bánoviny chorvatské. Během druhé světové války byl okupován fašistickou Itálií, nicméně zůstával součástí Nezávislého státu Chorvatsko[10] jako součást Dubrovnické župy. Stejně jako celé chorvatské pobřeží Jaderského moře byl ale okupován Itálií. Po kapitulaci Itálie jej krátce obsadili Němci.[11] Poté se navrátil polostrov Jugoslávii.
Poválečný rozvoj byl nicméně velmi skromný a měl podobu spíše drobného rozvoje turistiky. Již v roce 1947 byly otevřeny ubytovací zařízení v obci Viganj, nicméně jen pro potřeby domácích návštěvníků (tj. v rámci tehdejší Jugoslávie). Na Pelješacu nevyrostlo žádné větší turistické centrum.[3] Poloostrov se stal nicméně oblíbeným místem pro rekreační objekty a chaty obyvatel Bosny a Hercegoviny; tyto vyrostly především v druhé polovině 80. let 20. století.
V 21. století sem byla zavedena Jadranská magistrála přes Pelješacký most a rozvíjeny obnovitelné zdroje energie, především energie větrná. Výstavba mostu umožnila lepší využití turistického potenciálu poloostrova, což se pozitivně odrazilo na návštěvnosti místních kempů a dalších ubytovacích zařízení.[12] Rok po otevření mostu se v Orebići počítal počet přenocování na 200 tisíc.[12]
Ekonomika a turistika
Pelješac patřil vždy v hospodářsky velmi málo rozvinutým částem země. Důvodem je jeho hornatost, odlehlost od zbytku země a omezená možnost využití půdy pro zemědělství. Rozšířený je zde chov slávek jedlých (chorvatsky školjke).[3], dále pěstování oliv a rybářství.[1] Tradiční je také pěstování a výroba vína (víno Dignac[13], Plavac mali[14] a další); na jižních svazích se nachází řada vinic. Na poloostrově stojí rovněž i Muzeum vína. Ve Stonu existuje již zmíněná solana na výrobu soli z mořské vody.
Od druhé poloviny 20. století se zde rozvíjí také zmíněná turistika. Malá sídla umožňují nicméně jen omezený rozvoj v této oblasti; nebyly nikdy postaveny větší rekreační areály nebo hotely. Pelješac má několik oblíbených pláží, jako např. Prapratno, Trstenica, Divna, Mokalo a jiné.[2] Pobřeží je nicméně většinou skalnaté a těžce přístupné.[3] Turistické značení není souvislé a nachází se jen v blízkosti navštěvovaných míst, jako je např. vrchol Sveti Ilija.[3] Cylistická infrastruktura má podobu víceméně značení na stávajících komunikacích.[3] V roce 2010 se uskutečnilo na poloostrově přes 780 tisíc přenocování.[3] Mezi zahraničními návštěvníky poloostrova jsou nejvíce zastoupeni Poláci a potom Češi.
Doprava
Dodatečné spojení mezi Pelješacem a pevninou je vytvořeno prostřednictvím Pelješackého mostu. Most fyzicky propojuje jižní chorvatskou enklávu okolo Dubrovníku, která je od zbytku státu oddělena úzkým pruhem Bosny a Hercegoviny. Kromě toho přes poloostrov v jeho ose vede Silnice D414 (až do Orebiće), která je jeho hlavní tepnou.[3], a potom Silnice D415 do města Trpanj na severním pobřeží poloostrova.
Z měst na pobřeží vyplouvají trajekty na další ostrovy, jako jsou např. Lastovo nebo Korčula. Železniční tratě na poloostrově nejsou.
Na poloostrově se nachází několik poloostrovů a také tunel, který zde kdysi vybudovala Jugoslávská lidová armáda jako kryt pro ochranu lodí před případným bombardováním.[14]
Nestojí zde žádné (ani sportovní) letiště, nejbliží jsou v Dubrovníku a ve Splitu.[3]
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pelješac na anglické Wikipedii, Pelješac-félsziget na maďarské Wikipedii, Pelješac na německé Wikipedii a Pelješac na chorvatské Wikipedii.
- ↑ a b TOMELIĆ, Emanuela. Kulturno-turistički centar Kuna. 2018 [cit. 2024-08-02]. diplomová práce. Sveučilište u Splitu. Vedoucí práce Ante Kuzmanić. s. 4. (chorvatsky)
- ↑ a b Od popularnih do skrovitih: Pogledajte kako izgledaju najljepše plaže na poluotoku Pelješcu [online]. [cit. 2024-08-02]. Dostupné online. (chorvatsky)
- ↑ a b c d e f g h i j k Strategie rozvoje turistiky na stránkách města Ston (chorvatsky)
- ↑ a b TOMELIĆ, Emanuela. Kulturno-turistički centar Kuna. 2018 [cit. 2024-08-02]. diplomová práce. Sveučilište u Splitu. Vedoucí práce Ante Kuzmanić. s. 5. (chorvatsky)
- ↑ a b TOMELIĆ, Emanuela. Kulturno-turistički centar Kuna. 2018 [cit. 2024-08-02]. diplomová práce. Sveučilište u Splitu. Vedoucí práce Ante Kuzmanić. s. 6. (chorvatsky)
- ↑ TOMELIĆ, Emanuela. Kulturno-turistički centar Kuna. 2018 [cit. 2024-08-02]. diplomová práce. Sveučilište u Splitu. Vedoucí práce Ante Kuzmanić. s. 7. (chorvatsky)
- ↑ TOMELIĆ, Emanuela. Kulturno-turistički centar Kuna. 2018 [cit. 2024-08-02]. diplomová práce. Sveučilište u Splitu. Vedoucí práce Ante Kuzmanić. s. 9. (chorvatsky)
- ↑ TOMELIĆ, Emanuela. Kulturno-turistički centar Kuna. 2018 [cit. 2024-08-02]. diplomová práce. Sveučilište u Splitu. Vedoucí práce Ante Kuzmanić. s. 11. (chorvatsky)
- ↑ BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 89. (chorvatština)
- ↑ BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 116. (chorvatština)
- ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 39. (srbochorvatština)
- ↑ a b Kako je Pelješki most promijenio poluotok [online]. [cit. 2024-08-02]. Dostupné online. (chorvatsky)
- ↑ PAVLOVIĆ, Zoran. Modern World Nations: Croatia. [s.l.]: Chelsea House Publishers, 2003. 117 s. ISBN 0-7910-7911-2. S. 57. (anglicky)
- ↑ a b Istražili smo Pelješac: Gotovo netaknut poluotok koji krije brojna bogatstva i posebnosti [online]. [cit. 2024-08-02]. Dostupné online. (bosensky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pelješac na Wikimedia Commons
Encyklopedické heslo Pelješac v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
